Únor 2014

na chvíli vypnout.

23. února 2014 v 22:11 | Májuš |  • Deníček

Je čas si dát na chvíli pauzu. Stačí jen víkend. Paouzu ode všeho, ode všech. A obnovi stará přátelství. Bože, takhle dobře jsem ještě nepokecala. Jednou za čas je potřeba vypnout. Úplně vypnout. Nezabývat se o víkendu nikým z intru. Jo, mám je ráda, ale všechno má své hranice. Tady mi to leze na nervy. Doma mi to leze na nervy. Co teď? Příští týden prázdniny. Co budu dělat? Ne, opravdu se učit nebudu..

Mám strach. Strach, že mě ve třeťáku opustí a já budu sama. Vím že to tak bude. A o to víc se bojím. Já nechci. Ne, nechci. Prosím. Co mám dělat? Ne, pověsit se na strom nepůjdu. Co když fakt odejde? Co když to nebude jako teď? Co když na mě zapomene? Co když už si nebudeme mít co říct? Co když o ni přijdu? Co když už tu nebudu mít nikoho? Neskutečně se bojím! Vždyť jsme tak sehrané..

Další záchytný bod v mém deníčku se týká HO. Nevidí snad, jak moc mi ubližuje? Ach jak já blbá si myslela, že už je to za mnou. A ne! Ne, není! Zase jsem se chytla na háček. Ach jo. Nepoučím se a nepoučím se. Já blbá. Chtěla bych to vrátit zpátky. Chci aby sem vůbec nepřijel. Abych se nestresovala kvůli němu a nebyla tak protivná na ostatní. Aby nikdo nepoznal, že to ještě není úplně za mnou. Abych nebrečela u okna. Abych byla v pohodě. Abychom se bavily tak jako vždycky. Abych neměla motýlky v břiše. Abych ho nikdy nepotkala. Aby mi nikdy nedával falešnou naděj. Abych se do něj nikdy nezamilovala. Aby mi nikdy nezlomil srdce..

nuda v HTP, haha.

someday I will

13. února 2014 v 23:23 | Májuš |  • Deníček

Chtěla bych vrátit čas. Dnešek. Všechno bych nechala, až do večeře. Pak se to začalo kurvit. Ten naivní pocit, když si myslíte, že jste odolní. Imunní vůči starým nešťastným vzpomínkám. Vůči starým jizvám, které se, jak jste si mysleli doteď, zahojily. Ale nezahojily..

Sama nevím, kdy se to zahojí, kdy se to spraví. Přála bych si, aby to bylo teď hned. Nebo ne? Já nevím. Nevím co chci. Jeden jediný pohled na něj a vybaví se ti všechny vaše vzpomínky. Vzpomínky, kdy jsme se seznámili, vzpomínky, kdy jsme spolu chodili ven. Je to silné. V očích mám slzy. Nevím jak se tomu ubránit. K sakru! Myslela jsem si, jak se to všechno zahojilo, že už jsem z toho vyrostla, že už se nemůže nic stát, že už se nemůže nic pokazit. Stalo se. Jeden jediný pohled. Když vám kamarádky řeknou "Ten je úžasnej!" a vy jen zamyšleně (na vzpomínky) přitakáte "Ano, to je.." Nechcet ese do něj zamilovat, znovu si tím vším projít, znovu se trápit. Ale je pozdě...

Na druhou stranu je fajn vědět, že v tom nejste sami. Vždycky máte někoho, kdo to na vás pozná že se něco děje, že vás něco trápí. Někdo, o koho se můžete opřít. Někoho, komu stačí jediný pohled, nemusíte nic vysvětlovat a hned ví, co se děje.

rest in peace.

8. února 2014 v 20:49 | Májuš |  • Deníček

Lidé přicházejí a odcházejí. Rodí se a umírají. Moc si toho z dětství nepamatuju, ale dvě vzpomínky na tebe mi utkvěly v hlavě. Byla jsem tehdy ještě malé škvrně, možná tak dva roky mi mohly být. Pamatuju se, že jsi měla psa. Byl to špic, fenka, Asta se jmenovala, myslím. A ty jsi ke mně vždycky byla moc hodná. Nakukovala jsi mi do kočárku a říkala "Kuk, Magdalenko!" a já mezitím pozorovala Astu. Byla přítulná. Další vzpomínka byla, když jsme jely ze závodů, to jsem tehdy chodila do gymnastiky. Ještě s drdolama na hlavě jsem tě musela jet navštívit a pochlubit se medailí. Matně si pamatuju, že na zahrádce jsi měla zeleninu. Papriky a rajčata tam byly, co dalšího, už si nepamatuju. Jednou, když jsme jeli do Kauflandu, jsi zůstala se mnou a s taťkou v autě. Začala jsi nám tam povídat básničku, kterou jsi recitovala Masarykovi. Pamatuješ? Vždy, když jsi počítala pravnoučata, tak jsi mě nikdy nevynechala, i když jsme se strašně dlouho neviděly. Bráchovi jsi na charitě při každé příležitosti říkala, ať nás pozdravuje. Pamatuješ? Mrzí mě, že jsem se s tebou nemohla rozloučit..

REST IN PEACE, prababičko.